Welcome on my blog :-)

Tuesday, December 03, 2013

Pětatřicítka je tady, ale stejně to nevzdávám

Pamatuji si, že se mi to zdálo jako dlouhá, předlouhá doba, když jsem si kdysi, dávno tomu :-), řekla, že do těch pětatřiceti ten maraton dám. Přece, času dost. 
No a je to tady. Ne ten maraton, ale těch třicet pět. A já posunuju metu.  
Maraton? Možná. Už pro mě není  to nejdůležitější.
Hlavně to nevzdat. Pořád jít dál, at už kroky mílovými nebo šouravými, jak život dá, a nepřestat běhat a žít, jak nejlíp se dá.

A jinak...mám se fajn. Doufám, že vy také :-).

                                                    

Friday, August 23, 2013

Střídavě oblačno

aneb na nucené zdravotní pauze...i když občas nevydržím a popoběhnu, je to bída. Ale flintu do žita jsem ještě nehodila.

Friday, October 12, 2012

Jak jsem to málem zabalila (Můj první půlmaraton II.)


 Žalm 25. Žalm Davidův
K tobě, Hospodine, svou duši pozvedám,
v tebe, Bože můj, skládám naději.
Dej, ať se zahanbení nedočkám,
ať nade mnou nejásají moji soupeři!
...
 (Bible - překlad 21.století)

Stojím na náměstí a čekám. Kolem plno cizích lidí a já  řeším, že nemám triko. Nojo, kde mám tričko na závod? A pak... pak mi to dojde. Nemám ani boty. Vtom zahlédnu přicházet svého muže. Jde od auta, volám na něj.: "Máš mé boty?" "Jaké boty?!?" "No moje boty, běžecké, boty na závod! Vždyť si je dával do kufru"...tohle se může stát jenom mně, pomyslím si a lomcuje se mnou vztek a zklamání zároveň. Zhluboka se nadechnu... 

abych vzápětí zjistila, že ležím doma v posteli, celá zpocená, venku je tma jak v pytli, jen měsíc svítí jako rybí oko a do závodu zbývá ještě necelých třináct hodin. Asi mi už doopravdy hrabe. Další dvě hodiny už pořádně neusnu, převaluji se vedle muže jako velryba vyvrhnutá na pláž. Ač si nemyslím, že to nějak prožívám, podvědomí se nejspíš ošálit nedá. S úsvitem  sahám po Bibli, kterou mám na počítačovém stole. Občas to tak po ránu dělávám. Ráda bych nějaké povzbuzení po divoké a nepříliš prospané noci, před tím, co mne čeká... a potěší mne, že se mi ho dostává. Kolem šesté se mi daří znovu usnout, ale moc si nepomůžu, za chvíli stejně budeme vstávat...
Posnídat, zkontrolovat, zda máme všechno, sbalit svačinu sobě, muži, dětem, já si dávám před odjezdem k jídlu ještě těstoviny a můžeme vyrazit. Dvě hodiny cesty a v půl jedné jsme v Blansku. Ráno u nás ještě pod mrakem, tady už slunce svítí na plné pecky, což je moje noční můra. Nerada běhám v horku, a na přímém slunci už vůbec ne (tedy někdy vlastně ano, třeba v zimě, když mrzne, sluneční paprsky fakt potěší :-). No co už. Doma jsem se snažila běhat i v tomto počasí, abych si "zvykla". Abych to měla zažité. Stejně tak jako jsem poslední běhy cíleně běhala hlavně po silnici, místo v mém oblíbeném terénu. Ale stejně tu teď stojím vprostřed náměstí a připadám si tak nějak zvláštně. Nikoho tu osobně neznám. Vím, že tady poběží možná i několik lidí, které znám letmo z internetu, ale ne natolik, abych si troufla jim třeba napsat... Chvíli pozoruji hloučky bavících se lidí, přátel, běžců... koukám, jestli někde náhodou nezahlédnu větší množství lebek :-) a pak se konečně odhodlám vejít do budovy, kde bych měla obdržet startovní balíček s čipem a tričkem. Že tu medaile za účast nedávají, to už vím a jsem s tím srovnaná, ale když vytáhnu z tašky pamětní list, tak mě napadne - to neměli jinou/lepší fotku než ty paneláky? Když se běží závod v Moravském Krasu? Ale víc to neřeším. Před budovou  zase ty hloučky, veselé a rozesmáté, někteří již převlečení do běžeckého a já mám chuť vrazit tašku s čipem a ostatními věcmi svému muži  a vytratit se někam mimo davy :-). Abych ještě něco snědla, soukám do sebe banán a tyčinku. Pak už jenom popíjím. Čas běží a začínají pracovat jak nervy, tak střeva. Jak tohle skončí... To, že nejsem ve své kůži se projevuje ještě na jedné věci. Foťák s sebou sice mám, ale vlastně nefotím( toť u mě věc nevídaná) a ani nechci být mužem před závodem vyfocena. Protože co kdybych nedoběhla, že...Do závodu zbývá asi hodina a já jsem velmi ráda, že jsme sem dojeli až po poledni a ne, jak jsme měli původně v plánu, dopoledne. Bejt tu o pár hodin dýl, asi bych to nerozdýchala a zabalila to potupně už před startem :-).
Asi bych se měla jít převlíct, nejvyšší čas. Mířím do šaten, skupinky tří postarších a vypadá to, že i zkušených (možná několikanásobných) účastnic tohoto závodu se ptám, jak vypadá trasa a jak moc rovinatý/kopcovitý je terén. Prý mírně táhlý dlouhý kopeček směrem do údolí. Lepší se zeptat, ať vím, co mě čeká. Za mnou do šatny přichází ještě jedna běžkyně, tak o deset let starší a ptá se mě, jak připevnit čip. No, taky se hodlám vyptat, takže ji odkazuji ke zkušenějším. Pak se chvíli zapovídáme. Taky běží prvně, ale z toho, co mi povídá, myslím, že poběží celkem dobře a taky že jo. Naposledy se vidíme na startu. Do zadní kapsy trenýrek si ještě nacpu mobil a energetické tablety. I kdyby pro nic jiného, tak pro psychologický efekt, abych měla co dělat, když už to bude dlouhé, se hodit budou. Vydržím je cucat fakt dlouho :-). Vracím se na místo startu, k rodině. Do závodu zbývá asi čtvrt hodiny a mě se konečně začíná taky zmocňovat euforie. A taky se mi chce čurat. Nejen mě. I mojí dceři. Tak spolu obě dvě běžíme, nebo spíš letíme, přes celé náměstí, já s číslem na hrudi a flaškou v ruce, jako kdyby už odstartoval závod a okolo sedící/stojící lidé nechápavě koukají :-). Před ToiToi budkami vinoucí se pestrobarevní hadi. Dvě růžové budky pro ženy mě pobaví. Tak ještě vrátit dceru tatínkovi a je to tady. Řadím se někam na konec startovního pole, moc dobře vím, že naběháno nemám a jdu do závodu s tím, že budu ráda, když pravé tříslo vydrží a já doběhnu v limitu. V mysli mám verš z Bible, který jsem ráno četla, těší mě podpora těch, kteří ví, že tu dnes jsem. Vnímám už jen tu atmosféru, dav, hluk, ba přímo rachot, ale přesto se cítím tak trochu ztracená mezi všemi těmi "profi"běžci. 
Startovní výstřel, dav přede mnou se pomalu dává do pohybu a tak se pomalu rozbíhám i já. Nalevo za startovní branou zahlédnu muže s dětmi, které mi nadšeně mávají a volají Mami. Před námi jsou dvě kola městem ( okruh v délce1600m) a pak už ven z města směr Punkevní jeskyně. Jestli něco nesnáším, tak je to běh kolem dokola. Nedovedu si představit sebe na běžeckém oválu (i když i toto jsem absolvovala, ba dokonce na jednom stadionu v Londýně při štafetě mezi samými černochy :-), jenže to bylo jen jedno kolo, že). První kolo ve městě a já už vím, že  se budu(zatím nevím jak dlouho) potýkat s pícháním pod žebry. Je tu náměstí, opět probíhám spolu s několika dalšími běžci startovní branou, snažím se usmát na mávající a volající děti, muže moc nevnímám, už jsme u kruháče a zase vlevo do kopce a ještě jednou dokola...v ten okamžik se mi na chvíli udělá až fyzicky zle při pomyšlení, že to musím absolvovat ještě jednou-to samé dokola?  Právě tohle je chvíle, kdy mi na kratičkou sekundu proběhne hlavou myšlenka závod regulerně zabalit. Ale dýchám, pořád rytmicky dýchám, fixuji očima běžce přede mnou a běžím.  Jak mi to v reálu běží pomalu, tak v hlavě mi to běží neskutečně rychle: Přece to nezabalíš po dvou kilometrech! Vzdyť víš, že ti to vždycky tak tři, čtyři km trvá, než se do toho dostaneš. To přece dětem neuděláš! (Kupodivu, na muže jsem nepomyslela, ten by to určitě pochopil:-), ale děti jsem zklamat nechtěla),  a v neposlední řadě Honzovo: Je to v hlavě, je to v hlavě :-). Mečící kozy na malé zahrádce za dřevěným plotkem vprostřed města mají neobvykle pozitivní vliv na mou běžeckou morálku. Fajn. Běžím dál, dám to. Druhý průběh branou, zamávání dětem a ven z města.Vím, že jsem mezi posledními, za mnou už je jenom pár osamocených běžců, ale s tím jsem víceméně počítala.  Prvních pět km - slunce mě ničí, snažím se přežít a rozdýchat píchání v oblasti žeber. Postupně začínám přemýšlet, kde bude možné zaběhnout někde do křoví. Na první občerstvovačce můj žaludek odmítá ledovou vodu, ještěže intový nápoj není tak studený, ten já můžu. Houbičky jsou věc jedinečná, v tomhle počasí fakt oceňuju! Kousek za občerstvovačkou je vedle silnice parkoviště, zabíhám za auto, musím, no prostě můj věčnej problém. Nejspíš to pomohlo, líp se mi běží a podžeberní píchání ustalo docela. Teď běžíme po hlavní cestě kolem továrenského komplexu a mě zaujme slečna se sluchátky v uších, která, uvelebena v tureckém sedu na protější straně silnice, v rukou otevřenou knihu, vypadá, že čte a u toho se náramně baví. Tedy, spíše mi připadá, že se tam snad posadila schválně. Taková provokace! Mám strašnou chuť jí tu knihu vytrhnout a hodit ji oné slečně na hlavu. Tak nějak nevím, kde se ta agrese ve mně bere, vždyť já jsem takový mírumilovný člověk...asi moc slunce :-).
Před námi odbočka do údolí a v protisměru a objevují první běžci. Poznávám jen Dana Orálka, vedle kterého běží i budoucí vítěz závodu. Neskutečné, jsou rychlí jako vítr.  Na silnici si všimnu vyvedeného nápisu -17. km. Tak kluci už mají za sebou 17 kilometrů a my, co jsme na chvostu? Sedm? No, raději snad nepočítat. Postupně nás míjejí další a další vracející se běžci - muži, ženy, jednotlivci i skupinky. Jejich povzbuzování, ať už je to úsměv, gesto, či slovní podpora mnoha z nich mi dává strašně moc. Zažívám to prvně v životě a těší mě ta sounáležitost, to, že i ti poslední někomu stojí za to, aby řekl Dobrý, to dáš nebo Držte se, jen tak dál.
Počítám v hlavě, kolik mi asi ještě zbývá k otočce. Už se těším, až poběžím zpět. Když někdo z vracejících se povzbudivě na nás, pár posledních, volá, že už jen tři zatáčky, běží se mi najednou o trochu lehčeji. A už jsem tu, staré známé lodičky u vchodu do jeskyní, jak je to dlouho, co jsem tu nebyla? Takových dvacet let?  Jsem na konci závodního pole, které uzavírá sympaťák na kole. Běžím ještě s jednou paní a spolu s ním a pokec mi dává zapomenout na ztuhlost nohou, která se dostavila kolem15km. Pak už je zase líp, trhnu se  a posledních pět km běžím sama, je tu poslední občerstvovačka před městem a na dohled přede mnou  běžec, který má zjevně méně sil než já. Chvilku běžíme vedle sebe, prohodíme pár slov, povbudím ho a běžím dál. Už jen na konec ulice, pak kopeček, který jsme vyběhla příliš akčně. Přede mnou je cíl na dosah, ale naráz nemohu popadnout dech, tahám z kapsy kapesník, a na tu chvíli přejdu do chůze. Kratičký okamžik, který mi neskutečně pomohl. A na chodníku už převlečení běžci, volají, že už jen kousek, vidím kruhový objezd, policisty a taky cílovou bránu, naráz mám knedlík v krku a do očí se mi derou slzy. Neřvi a  radši přidej! poroučím sama sobě a je tu cílová rovinka, běžím a vnímám jen cílovou čáru, když tu slyším napravo: "Jani, přidej!", koutkem oka zahlédnu volajícího a ne, není to můj muž :-). Ten nakonec můj triumfální doběh totálně prošvihl, protože byl zrovna s dětmi na skákacím hradě, ale odpustila jsem mu :-).
Takže shrnuto a podtrženo: Raději jsem od tohoto počinu nic nečekala, a nakonec jsem díky rozhodnutí jet právě sem nečekaně potkala nového kamaráda, prvně v životě uběhla 21km, poznala zas o fous líp sama sebe (třeba to, že pokud máte druhý prst na noze delší než palec, může se stát, že dlouhý běh Váš nehet odrovná :-)  a jaký to vlastně je, běžet s "davem" a ne sama, prostě, tenhle půlmaraton už napořád bude - můj první opravdický závod. Takže, nelituju a těším se, že to přístí rok zkusím znova a lépe :-).

Thursday, September 06, 2012

Můj první půlmaraton I.

Začalo to vlastně už minulý rok na podzim, s prvním ročníkem ústeckého půlmaratonu, o kterém se hodně mluvilo a tak nějak mi utkvěl v hlavě. Pak, když někteří běžci na svých blozích začali psát o březnovém půlmaratonu, začal červíček vrtat. S příchodem jara se mi běhalo fakt dobře a já jsem si začala říkat, že do podzimu bych to mohla zvládnout, a tak v květnu posílám příhlášku. Souboj Ústí-Blansko nakonec vyhrává Blansko. 
Trénink na 10km závod mám na nástěnce připíchnutý už nějakou dobu, teď ještě pohledat další, ten na půlmaraton. Navýšit kilometry, pozměnit dosavadní způsob, jakým běhám, plánuji si na léto dokonce i dva místní závody (cca na 10km). Leč plány jsou plány a realita často bývá jiná. S těmi mými nejvíce zamává nemoc vprostřed prázdnin, díky které nakonec tři týdny vůbec nebudu běhat, v jejímž důsledku nepoběžím ani jeden naplánovaný závod a ve zbylých třech týdnech před závodem už téměř nic nenaběhám. Co teď? Má nejdelší vzdálenost uběhnutá po nemoci je 9km. Nejsem zcela fyzicky v pořádku - po nemoci mě stále zlobí pravé tříslo. Bolí i v klidu. Toho se asi nejvíc bojím - že nevydrží. Jít do toho, nejít? 
Nejsem ten typ, co se vzdává bez boje. A tak v týdnu před závodem řeším, co s sebou, řeším, jaké bude asi počasí, řeším jídlo a řeším, co s mou chronicky zlobivou achilovkou a kolenem, které mají na asfalt zcela určitě alergii :-)... Ve čtvrtek se lékarnice vyptávám na tejpovací pásku  a ona mě odkáže  o pár km dál, do vedlejšího města na rehabilitaci, kde prý to dělají - úžasné, jak na zavolanou, teď ještě aby mě vzali - volám tam a prý mě paní ještě v pátek dopoledne vezme. Posílám díky nahoru. V pátek rehabce vysvětluju, co mě čeká, jaké mám obtíže, kde to bolí, co kde táhne...nakonec odcházím , spokojená s výhradami, protože modrá páska došla, a tak mám na sobě modrý jen jeden pruh :-), zbytek v tělové barvě. Moje první zkušenost s touhle technikou, uvidíme, jestli to bylo dobré rozhodnutí.
Je sobota, poslední den před závodem. Myslím, že můj muž se už těší, až bude neděle večer, jen mi to raději neříká. Začínám být lehce nervozní, snažím se o "tom" pořád nemluvit, ale nějak se mi to nedaří. Večer ještě raději kontroluju, jestli mám opravdu všechno - při pohledu na hromadu věcí si vzpomenu na Stína a říkám si, co šílíš, holka, vždyť je to jenom půlmaraton,  a ne ultra :-), ale pak raději narvu do batohu všechno, protože kdoví jak zítra bude, co všechno se bude hodit a vůbec, vždyť je to můj první závod, raději pořádně vybavená, než aby mi něco chybělo.


Monday, September 03, 2012

Půlmaraton moravským krasem

Aktuálně ze včerejška:
Přežila, nevzdala a hlemýždím tempem se doplazila do cíle těsně před časovým limitem, což mě samotnou vzhledem k okolnostem překvapuje (že vůbec), takže příště už to může být (doufám) jenom lepší.
Krásné září a ať Vám to běhá! :-) .

Thursday, August 16, 2012

FiveFingers - jaké?

Na konci naší 14ti denní rodinné dovolené, kterou se mi podařilo doma úspěšné promarodit, jsme vyrazili na Moravu - vlakem, což byl zážitek hlavně pro děti. Ne že by vlakem nikdy nejely, ale vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli v šest ráno a dorazili na místo (díky mezizastávce v Brně, která  potěšila zvláště mne a můj foťák :-), nikoli už rodinný rozpočet) až v pět odpoledne, užily si to až až.
Ještě než jsem přenechala děti svým drahým rodičům a vyrazila po pár dnech zpátky domů, nedalo mi to a musela jsem se jít proběhnout i tam. S úchvatným výhledem na Jeseníky je to zas o něčem jiném než tady u nás, na Vysočině. 


Cesta zpět vlakem a opět zastávka v Brně, tentokrát v prodejně Triexpert, kde poté, co zkouším FF Bikila LS, ztrácím hlavu a nechce se mi obouvat zpět do bot, ve kterých jsem přišla :-). Nakonec odcházím sice s peněženkou lehčí a taškou plnější, ale bez bot, protože v mé velikost mají na skladě jenom tento typ FF a ráda bych zkusila ještě jiné. Navíc by mě zajímaly zkušenosti vás, kdo sem případně zavítáte a v pětiprsťákách běháte hlavně v terénu. Jaký typ máte a jak vám vyhovují? A klidně napište i pokud běháte v jiné minimalistické obuvi. Každou zkušenost vítám. Zkusila jsem ještě minimalistické boty od New Balance, ale poté, co jsem předtím měla na noze právě Bikily, tak mi  vůbec nesedly.

Sunday, July 29, 2012

Marod

Místo společné dovolené, místo dnů, kdy jsem si chtěla užívat běhání taky jinde než na Vysočině...tejden v posteli, téměř bez hlasu, s bolestí v krku, kdy rozmýšlíte dvakrát, jestli polknete nebo ne, s pocitem balvanu na hrudi a neutuchajícími záchvaty kašle...strašně moc, moc se těším, až zase budu moct normálně popadnout dech a vyrazit s větrem o závod...

Wednesday, May 30, 2012

Květen

  2.5. - 9km (z toho 3,5km kopce+intervaly)
  6.5. - 8km
  9.5. - 8km + rovinky v terénu cca 10x100
16.5. - 4km + rovinky v terénu cca 10x100
22.5. - 10km
24.5. - 3km
......................................................................
44km

Sunday, May 27, 2012

Naboso

Sobota odpoledne. Konečně trochu teplo. A já cestou od babičky neodolám a v lomu za humny sundávám boty i ponožky, nořím bosé nohy do chladivé, svěží vody a pak jdu dál  bosa, (nedbaje ani na volání  "Pozor, zmije!" :-), až domů.

Friday, May 25, 2012

Hlasování :-)

1/2maraton

Blansko 2.9. nebo Ústí 16.9.?


Díky, díky.
A pohodový slunečný víkend vám všem:-).
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...