má něco do sebe. Pro mne zcela určitě. Jeho kouzlo jsem objevila teprve nedávno, vlastně jsem k prvnímu běhu za tmy byla donucena okolnostmi, ale zjistila jsem, že mému samotářskému naturelu sedí, a to moc. Ano, vím, že mnohdy lidem přijdu divná, když na sebe prásknu, že nejraději chodím ven po setmění, když už venku není tolik lidí či se ráda procházím ve slotě a psotě z téhož důvodu. Mlha a déšť, to je moje.
Vybíhám i dnes, kolem páté hodiny odpoledne, když už na krajinu padá tma. Běžím po silnici, a tak je důležité, abych byla vidět. Reflexní oblečení s páskou na pravé paži a čelovka to jistí. Teplota lehce pod nulou, což pocítím mezi lesy, kde už je mokrá silnice namrzlá a já se neplánovaně sklouznu. Jinak se mi běží lépe než ve dne, protože viditelnost je značně omezená, a to mi vyhovuje, utíká to rychleji a ani ten dlouhatánský pozvolný kopec, který mi po ránu přijde nekonečný, jako by nebyl.
Dnešní uběhnutá vzdálenost - něco přes 4km.
No comments:
Post a Comment