Pink rules!

Nečekaně jsem měla možnost přidat se k účastníkům víkendového běžeckého soustředění v želivském klášteře při nedělním dopoledním výběhu do okolí (Michale, jestli to tu budeš číst, děkuji). A samozřejmě i velkému šéfovi :-) M. Škorpilovi (za rady) a všem, se kterými jsem běžela, že to (snad) vzali v pohodě, když jsem se k nim pět minut po deváté přihrnula jako velká voda, se kterou nepočítáte. Prvně v životě (když nepočítám školní a podobné akce) jsem takhle běžela se skupinou lidí, a taky jsem měla možnost si s některými při běhu i popovídat. Bylo to fajn, zvlášť když se muž postaral o děti, jeli jsme totiž všichni a udělali si celodenní výlet. Skvělý dárek k 12. výročí svatby :-).

Ještě ty boty (tedy, Barborko, asi tě přestanu číst:-), já, která růžovou nikdy nemusela...) a budu naprosto spokojená .-)

Dnešní neděli byla v plánu patnáctka. Je pod mrakem a pevně doufám, že slunce za mraky i zůstane. Bylo mým přítelem v zimě, s příchodem teplým dnů se stává mým nepřítelem č.1. Zatím běhám bez vody, nalehko, jen s mobilem. Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro změnu původně změřené trasy, vedoucí převážně terénem pro trasu převážně silniční, tudíž trochu jiný okruh, kudy jsem ještě neběžela. Ráda běhám v terénu, silnice není nic pro mě. Ale potřebuji, aby si nohy zvykly. 

Vybíhám, poprchá, ale směrem, kudy běžím, se černá mračna mění v bílá oblaka. Šest km do sousední obce po silnici až na kraj vsi, kde mě modrá turistická značka navádí přes luka do lesa. Jako bych dostala křídla,  po trávě se běží tak lehce, nekoukám na zem a než se naději, topím se v mokřině. Ale co, voda z bot za chvíli vyteče a během se nohy zahřejí. V lese je nádherně. Pár metrů ode mně běží srny, za chvíli zase zajíc...vydržela bych tam  určitě déle. Ale ještě musím doběhnout domů a opět mě čeká silnice, takže se nechci vydat z veškeré energie. Zase běžím novou stezkou, teď už širší, kamenitou, která mě vede přes les na druhou stranu, přes louky a pole do další vsi. Teď už jen tři km po silnici, které mi ale dají zabrat nejvíc. Nohy už jsou unavené, bolí mě stehna i zadek, cítím břicho a navíc, navíc se přidal silný protivítr. Nerada se vzdávám, ale zelená tráva za příkopem  silnice přímo láká: "Lehni si!"  Když v tom...po levé straně vypuštěný rybník  a na břehu v rákosí...černý čáp. Někdo má černé labutě, já mám holt černé čápy :-). 

Když jsem si trasu zadala večer v počítači do mapy, byla jsem lehce zklamána, ale jen chviličku. Uběhla jsem nakonec jen 14 km, z toho deset po silnici a své šnečí tempo tu také vypisovat nebudu, ale ten pocit, ty chvíle, to je to, co mi dává radost. Ne, nejsem zklamaná. Vím už, že těch 15 km dám. A zase o trochu víc věřím sama sobě.

Mám nepsavou

Hlavou se mi honí spousta věcí, jak tak čtu ostatní běžecké blogy, když běhám i po doběhnutí hlavou víří myšlenky, ale na psaní už nedojde. Je tady jaro a s ním závodní sezóna a já mám nepsavou. Jestli to náhodou nebude tím, že nezávodím.

Prozatím jsem neměla tu čest, nevím, co to znamená běžet se spoustou dalších skvělých, lepších a ještě lepších běžců, nezažila jsem davové šílenství (co já vím, co to s člověkem udělá :-), radost ani zklamání v cíli. A spoustu dalších emocí a prožitků, které s sebou  závody přinášejí (alespoň dle toho, co čtu). Ale doufám, že tohle se brzy změní. 

Připadám si trochu jako "panna",  v očekávání prvního "sexu". Pevně doufám, že skutečnost předčí mé představy.
Závodění zdar :-).

Duben

  4.4. - 5km
  9.4. - 5,5km
11.4. - 10km + 200 schodů
15.4. -  8km + 150 schodů
17.4. - 8,5km + schody (15x15)
19.4. - 6,5km + 150 schodů
22.4. - 14km
25.4. - 8,5km + 150schodů
29.4. - 11km
.........................................................................
77km

Ve dvou...

...se to lépe táhne, říká se a někdy i líp běhá. Při pohledu na ocelově šedá mračna, která ještě před chvíli ronila slzy, se mi moc nechce z teplého domova, zvlášť když jsou děti u babičky a já s mužem na chvilku sama. Budu ho muset ukecat, aby šel se mnou, už ani nepamatuji, kdy se mnou běžel naposledy. Nakonec (k mému velkému překvapení) ho nemusím ani moc přemlouvat - asi mě vážně miluje :-). Chudáka ho vždy vytáhnu, když počasí nestojí za nic. Samo že počítám s tím, že se mnou poběží jen kousek, ale i tak mne to těší. Ještě najít jeho bundu a můžeme vyrazit.
Na konci obce rovnou do  táhlého kopce, na rozehřátí a jsme na větrné hůrce. Fouká tu pořádně. Na rozcestí se loučíme(cca 2km), muž to otáčí domů a já se rozmýšlím. Dál po mírně členitém terénu v závětří nebo kopce a protivítr? Volím variantu b, kopce má ráda, vítr již méně, ale jdu do toho.  Skoro kilometr do kopce bojuji s větrem a chvílemi mám pocit, že slimák by byl rychlejší a když se do mě nárazový vítr opře, málem couvám. Pak už jen jeden menší kopeček a přede mnou sousední obec, kde se otáčím a zpátky běžím jinou cestou. Teď už je to pohoda. Blížím se k lesu. Dnes nešumí a ptáci tu nezpívají. Vysoké a tenké kmeny smrků se kymácejí ve větru sem a tam a vysoko v korunách výhružně hučí severák. Běžet tu v noci, skoro bych se bála. Takhle se jen dívám nahoru na černou oblohu a říkám si, zmoknu, nezmoknu? Je mi to fuk. Klidně si může sprchnout, domů už to mám jen tři kilometry. A navíc, někdo tam na mě čeká, to není zas tak časté. Je fajn nevracet se do prázdného bytu.

Březen

Tak jo, nový měsíc je tady  a jede se dál...kéž by to počasí vydrželo...
  3.3. - spinning
  4.3. - běh 8km +200schodů
10.3. - spinning
11.3. - běh 8km + schody (15x15)
18.3. - běh 10km + schody (10x15)
20.3. - běh 5km
24.3. - 5km chůze - s dětmi v lese
25.3. - 10km chůze - výprava s dětmi
28.3. - běh 10,5km

Prvně na spinningu

Honza12 mi tuhle v komentáři psal, že si mám udělat radost. Tedy abych byla spravedlivá, tohle doporučení padlo i od dalších z vás, ale od něj to znělo, jako bych to dostala skoro rozkazem :-). Tak jsem si tu radost v sobotu odpoledne - večer udělala. Žádná čokoláda ani 10 a více let starý mok mi náladu nepozvedl. A co tedy pomohlo?

Tak 1. Poslat děti na hřbitov (s babičkou  :-) a a prokecat a prolenošit dvě hodiny se svým mužem.

       2. Vyrazit prvně v životě na spinning s mlhavou představou o tom, co mě čeká. Skupinka, se kterou jedu, jsou cyklisti z místního cyklotýmu, tak jsem docela zvědavá, jestli v půlce hodiny neskončím. Nakonec je pro mě nejhorších prvních deset minut, než si zvyknu na kolo. Kupodivu (sama se tomu divím) se držím i při jízdě ze sedla se zátěží, jen teda občas odpadám dřív nebo stahuju zátěž. Přesně tohle jsem potřebovala. Hodinu makám, musím se soustředit jen na to, co právě dělám a všechen ten stres, smutek, beznaděj, zlobu a negativní myšlenky nashromažděné za celý minulý týden přeměňuji na čistou energii. Jak se mi ještě odpoledne moc nechtělo, tak jsem neskutečně ráda, že jsem do toho šla. Jo.

p.s.
O den později:

Cítím stehna, cítím zadek, ruce, paže, prsní svaly i břicho, ale nejvíc ta stehna.
Je mi fajn :-)

Díky vám všem...

I takové dny jsou...

Upozornění:  Ti, kteří mají rádi pouze optimistické a motivační texty, ať dále nečtou.

V neděli pršelo. Ráno. V poledne. Odpoledne taky. A mně bolelo v krku. Našla bych milion  dalších důvodů (no, tak možná tři další důvody), proč nejít běhat. Fajn.  Půjdu v úterý (v pondělí není kdy). To bude určitě hezky a mně bude líp. Haha. Jo, v úterý ráno JE hezky. Jasno a zima. Ledovka jak blázen. Ale ne líp. Mně není líp. Mám náladu pod psa. Den Blbec a vlastně ani nevím proč. Prostě se to tak někdy sejde. Všechno naráz. Fyzická a psychická únava se pomalu, po kousíčkách hromadí a najednou stačí jenom malá kapka. Předčasná jarní únava; PMS (jo, vážně existuje); moc moc dětí, které pořád mluví a pořád něco chtějí; pocit, že na mně něco leze (už pár dní); déletrvající stav typu nikdoměnepotřebujenikdeměnechtějíprotoženicneumím; mám psát dál? Dítka odvedena do nápravného zařízení. A já? Doma se nemohu k ničemu donutit. Nejraději bych si šla lehnout a vzbudila se, třeba za měsíc. Hlavou se mi pořád honí...říkala jsi, že půjdeš dneska běhat, když nebude pršet! Nemám nejmenší chuť, ani za mák, ani co by se za nehet vešlo. Cítím se jako už dlouho ne.  Ani dvě hodinky u kamarádky, kdy řešíme nějaké věci, to příliš nenapraví (ale bylo fajn). Nakonec ukecávám sama sebe a říkám si, stačí aspoň kousek...

Vyrážím v půl druhé, teplota lehce nad nulou. Po silnici mířím k lesu, kde zjišťuju, že terénem to dnes opravdu nedám. Kde jsou stopy, je ledovka, mimo ně zledovatělá ostrá vrstva sněhu, která mne často neudrží a já se nečekaně propadávám. Pořád se nemohu pořádně rozběhnout a připadám si, jako bych za sebou měla nejmíň deset kilometrů a ne jenom dva. Koukám na srnčí stopy a říkám si, jak se asi musí chodit v tomhle ostrém hlubokém sněhu zvířatům... Jdu znovu na silnici. Jo, dnes to po ní bude lepší. Dala jsem si za cíl doběhnout aspoň do sousední obce. Mám chuť to otočit. Vykašlat se na to. Lehnout si do lesa na sníh. Každý krok, každý metr je  dnes o překonání sama sebe. Známý pocit radosti a energie se nedostavuje. Běžím jen setrvačností, běžím pořád dál a zabočuji doprava směr další obec. Zastavit a otočit se mi  v tu chvíli přijde  nad mé síly. Nechci se vracet stejnou cestou. Přede mnou je kopec a ten mně aspoň na chvíli vyburcuje. Jen pět kilometrů za mnou a  dva přede mnou a už toho mám dost. To jsem na tom fakt tak špatně? Kdyby mi teď zastavil někdo známý, jen hrdost by mi nedovolila nechat se dovézt domů. Vyklusávám posledních pár metrů, ještě protáhnout  svaly a jako tradičně schody, ale cítím, že to není ono... nohy jsou prostě ztuhlé. Ale 200 schodů dám a pro dnešek končím. Ale Den Blbec ještě ne. Večer se těším, až bude v pokojíčku naprostý klid, pouštím si starý hity, a protože si připadám sama, vytáčím jedno, mému srdci nejbližší, telefonní číslo. A než usnu, opakuju si: " Těžko na cvičišti, ... A nebo taky ne. " :-))).

P.S. Dnes jsme si vzpomněla na televizní pořad, ve kterém nabízejí zvířátka z útulku. Nakonec jsem si kousek pustila a Srstkova "nabídka" mne fakt dostala a tu moji mizernou náladu mi o stupínek zvedla. Hned bych si nějakého toho hlídače  vzala. Občas jsem měla pocit, že místo o psech mluví o mně :-). ...velký mazel,  zvědavá, chytrá, rychle se učí, co vidí, to slupne;...miluje pohyb, zábavu a dlouhé procházky, ale taky má ráda svůj klid. Takže: Chcete mě?

Na vrcholu

Krásný víkend vám všem, co nakouknete :-)

Přežila jsem to...a příště půjdu zas!

Zjišťuji, že nejlépe se mi na blog píše, jakmile doběhnu. Ve chvíli, kdy jsem ještě plná emocí, nabitá energií a  vyplavené endorfiny mi drze tvrdí, že ten běh v čerstvě napadaném sněhu, kdy funím do kopce, propadám se v závějích a  v jednom okamžiku závidím mně míjejícímu běžkaři ladnost pohybu na lyžích (ač na nich vůbec neumím, ale hodlám to změnit) byl prostě to nejúžasnější, co jsem ten den mohla zažít (tedy krom ještě úžasnější noci .-). 

Docela mne mrzelo, že jsem se tentokrát k zapsání pocitů z nedělního běhu  nedostala hned. Ale když tady teď sedím, o pár dnů později, nevnímám sice už tak intenzivně, není v tom ta euforie, ale stále si to pamatuji. Boj s vlastní pohodlností a nechutí k zimě. Odhodlání. Chuť dokázat víc. Ticho. Nekonečná bílá pláň, ozářená sluncem. Chvíle únavy, když se propadám a zmrzlý sypký sníh mi podkluzuje pod nohama.  Radost, když se otočím a vidím, kudy...a že jsem to zvládla. Posouvání hranic. Vím, že loňskou zimu by mne sem nikdo nedostal. Vítězství nad  sebou  sama.  Že jsem se odhodlala jít a bylo to (opět)úžasný. Jojo, endorfiny jsou věc ošemetná, a tak už jen pro ten pocit...příště půjdu zas!