Že prý má sněžit, říkala předpověď počasí. Děti spí u tety a strejdy a my se ráno s mužem probouzíme do bílého dne. Z vyhřáté postele se nechce a vypadá to na slunečný den. Když se jdu oblíkat do běžeckého, muž se mne ptá, jestli dnes jdu vážně běhat. No jasně, vždyť je to letos už naposledy... tak napadla trocha sněhu, no a co? Nadhazuji, ať vyrazí se mnou, ale nakonec vybíhám sama. Vloni se mnou v zimě běžel dvakrát a myslím, že mu to stačilo :-). Je to prostě tvor teplomilný.
Než se konečně dostanu k běhu (ještě rychlý nákup, aneb co si člověk neudělá sám....nebo jinak...pošli muže nakoupit a budeš muset jít znovu...), modrá obloha je ta tam a z nebe se začínají sypat sněhové vločky. Vyrážím..směr Jelení vrch. Teplota kolem nuly, čerstvý sníh křupe pod nohama, vybíhám kopec a je po přeháňce. Přede mnou se rozprostírá bílá krajina. Vbíhám do lesa a budu dnes první, kdo zde zanechá své stopy. Les je dnes sváteční, tichý, zahalený bílou přikrývkou a jemný poprašek na spadaném jehličí vypadá, jakoby ho někdo posypal moučkovým cukrem a láká k olíznutí. Dál polní cestou po stopách, které tu někdo zanechal přede mnou... snad ranní běžec? A jsem v sousední vsi a po silnici dál, přes další les a zase zpět na Jelení vrch, kolem školy, hřbitova... Nohy dnes dostávají zabrat, přeci jen ve sněhu se běží jinak než za sucha, ale o to víc si to užívám. Vždyť je to letos (pro mne) přece naposledy!
Vracím se domů přes náměstí a nikde ani živáčka. No jasně, všichni sedí u oběda. Jen já tady pobíhám v tomhle počasí s nepřítomným úsměvem na tváři. Obloha je ocelově šedá a už zase sněží.
