... a pak už to jde samo. Jen se rozhodnout, rozhoupat, udělat ten první krok, obléct se a pak už se nemohu dočkat. Přemlouvám se dnes celý den, ranní běh není můj šálek čaje, i když jsem k němu často donucena okolnostmi. Přes den je na můj vkus venku moc lidí. Nejbližší je mi běh večerní, když se den chýlí ke konci a já se začínám probouzet :-). Mám ráda podzim ve všech jeho podobách, zvláště té dnešní, jako dělané pro mou melancholickou duši. Je zataženo, venku se šeří a na krajinu padá mlha. To počasí, na které mnoho lidí nadává, ale já ho miluju. Asi i proto mně tak kdysi dávno očarovaly tajemné uličky Londýna za mlhavých večerů. Vybíhám a po obličeji mne hladí drobné, droboulinké kapičky deště. Mží. Vybíhám na Jelení horu a vzpomínám, jak jsem začínala. Tudy vedly mé první rychlokroky, první běžecké krůčky. Tady mne sotva kdy někdo spatřil. Rádoby běh vzápětí střídala chůze a já funěla jako lokomotiva a píchání v boku mne vyřazovalo ze hry. Co bylo před rokem a co je dnes? Běžím dál, přes právě sklizené kukuřičné pole, kolem lesa, kde plaším stádo pasoucích se srn. Na krajinu padá tma a já rozsvěcuji čelovku. Mha přede mnou, mha za mnou, světýlko se do ní zakusuje, pole končí a je tu cesta. Zpátky lesem a alejí., kolem školy a hřiště, kde při umělém osvětlení hrajou chlapi fotbal. A dál, až na konec obce, mířím zadem přes louku ke hřbitovu. Další z míst, kam ráda chodím. Mám ráda ten klid, tu atmosféru...Vzduch voní podzimem, mlhou a deštěm - tak, jak to mám ráda. A mně se vůbec nechce domů.
7km + schody
No comments:
Post a Comment