Marod

Místo společné dovolené, místo dnů, kdy jsem si chtěla užívat běhání taky jinde než na Vysočině...tejden v posteli, téměř bez hlasu, s bolestí v krku, kdy rozmýšlíte dvakrát, jestli polknete nebo ne, s pocitem balvanu na hrudi a neutuchajícími záchvaty kašle...strašně moc, moc se těším, až zase budu moct normálně popadnout dech a vyrazit s větrem o závod...

Květen

  2.5. - 9km (z toho 3,5km kopce+intervaly)
  6.5. - 8km
  9.5. - 8km + rovinky v terénu cca 10x100
16.5. - 4km + rovinky v terénu cca 10x100
22.5. - 10km
24.5. - 3km
......................................................................
44km

Naboso

Sobota odpoledne. Konečně trochu teplo. A já cestou od babičky neodolám a v lomu za humny sundávám boty i ponožky, nořím bosé nohy do chladivé, svěží vody a pak jdu dál  bosa, (nedbaje ani na volání  "Pozor, zmije!" :-), až domů.

Hlasování :-)

1/2maraton

Blansko 2.9. nebo Ústí 16.9.?


Díky, díky.
A pohodový slunečný víkend vám všem:-).

Pražský maraton mýma očima

Pink rules!

Nečekaně jsem měla možnost přidat se k účastníkům víkendového běžeckého soustředění v želivském klášteře při nedělním dopoledním výběhu do okolí (Michale, jestli to tu budeš číst, děkuji). A samozřejmě i velkému šéfovi :-) M. Škorpilovi (za rady) a všem, se kterými jsem běžela, že to (snad) vzali v pohodě, když jsem se k nim pět minut po deváté přihrnula jako velká voda, se kterou nepočítáte. Prvně v životě (když nepočítám školní a podobné akce) jsem takhle běžela se skupinou lidí, a taky jsem měla možnost si s některými při běhu i popovídat. Bylo to fajn, zvlášť když se muž postaral o děti, jeli jsme totiž všichni a udělali si celodenní výlet. Skvělý dárek k 12. výročí svatby :-).

Ještě ty boty (tedy, Barborko, asi tě přestanu číst:-), já, která růžovou nikdy nemusela...) a budu naprosto spokojená .-)

Dnešní neděli byla v plánu patnáctka. Je pod mrakem a pevně doufám, že slunce za mraky i zůstane. Bylo mým přítelem v zimě, s příchodem teplým dnů se stává mým nepřítelem č.1. Zatím běhám bez vody, nalehko, jen s mobilem. Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro změnu původně změřené trasy, vedoucí převážně terénem pro trasu převážně silniční, tudíž trochu jiný okruh, kudy jsem ještě neběžela. Ráda běhám v terénu, silnice není nic pro mě. Ale potřebuji, aby si nohy zvykly. 

Vybíhám, poprchá, ale směrem, kudy běžím, se černá mračna mění v bílá oblaka. Šest km do sousední obce po silnici až na kraj vsi, kde mě modrá turistická značka navádí přes luka do lesa. Jako bych dostala křídla,  po trávě se běží tak lehce, nekoukám na zem a než se naději, topím se v mokřině. Ale co, voda z bot za chvíli vyteče a během se nohy zahřejí. V lese je nádherně. Pár metrů ode mně běží srny, za chvíli zase zajíc...vydržela bych tam  určitě déle. Ale ještě musím doběhnout domů a opět mě čeká silnice, takže se nechci vydat z veškeré energie. Zase běžím novou stezkou, teď už širší, kamenitou, která mě vede přes les na druhou stranu, přes louky a pole do další vsi. Teď už jen tři km po silnici, které mi ale dají zabrat nejvíc. Nohy už jsou unavené, bolí mě stehna i zadek, cítím břicho a navíc, navíc se přidal silný protivítr. Nerada se vzdávám, ale zelená tráva za příkopem  silnice přímo láká: "Lehni si!"  Když v tom...po levé straně vypuštěný rybník  a na břehu v rákosí...černý čáp. Někdo má černé labutě, já mám holt černé čápy :-). 

Když jsem si trasu zadala večer v počítači do mapy, byla jsem lehce zklamána, ale jen chviličku. Uběhla jsem nakonec jen 14 km, z toho deset po silnici a své šnečí tempo tu také vypisovat nebudu, ale ten pocit, ty chvíle, to je to, co mi dává radost. Ne, nejsem zklamaná. Vím už, že těch 15 km dám. A zase o trochu víc věřím sama sobě.

Mám nepsavou

Hlavou se mi honí spousta věcí, jak tak čtu ostatní běžecké blogy, když běhám i po doběhnutí hlavou víří myšlenky, ale na psaní už nedojde. Je tady jaro a s ním závodní sezóna a já mám nepsavou. Jestli to náhodou nebude tím, že nezávodím.

Prozatím jsem neměla tu čest, nevím, co to znamená běžet se spoustou dalších skvělých, lepších a ještě lepších běžců, nezažila jsem davové šílenství (co já vím, co to s člověkem udělá :-), radost ani zklamání v cíli. A spoustu dalších emocí a prožitků, které s sebou  závody přinášejí (alespoň dle toho, co čtu). Ale doufám, že tohle se brzy změní. 

Připadám si trochu jako "panna",  v očekávání prvního "sexu". Pevně doufám, že skutečnost předčí mé představy.
Závodění zdar :-).

Duben

  4.4. - 5km
  9.4. - 5,5km
11.4. - 10km + 200 schodů
15.4. -  8km + 150 schodů
17.4. - 8,5km + schody (15x15)
19.4. - 6,5km + 150 schodů
22.4. - 14km
25.4. - 8,5km + 150schodů
29.4. - 11km
.........................................................................
77km

Ve dvou...

...se to lépe táhne, říká se a někdy i líp běhá. Při pohledu na ocelově šedá mračna, která ještě před chvíli ronila slzy, se mi moc nechce z teplého domova, zvlášť když jsou děti u babičky a já s mužem na chvilku sama. Budu ho muset ukecat, aby šel se mnou, už ani nepamatuji, kdy se mnou běžel naposledy. Nakonec (k mému velkému překvapení) ho nemusím ani moc přemlouvat - asi mě vážně miluje :-). Chudáka ho vždy vytáhnu, když počasí nestojí za nic. Samo že počítám s tím, že se mnou poběží jen kousek, ale i tak mne to těší. Ještě najít jeho bundu a můžeme vyrazit.
Na konci obce rovnou do  táhlého kopce, na rozehřátí a jsme na větrné hůrce. Fouká tu pořádně. Na rozcestí se loučíme(cca 2km), muž to otáčí domů a já se rozmýšlím. Dál po mírně členitém terénu v závětří nebo kopce a protivítr? Volím variantu b, kopce má ráda, vítr již méně, ale jdu do toho.  Skoro kilometr do kopce bojuji s větrem a chvílemi mám pocit, že slimák by byl rychlejší a když se do mě nárazový vítr opře, málem couvám. Pak už jen jeden menší kopeček a přede mnou sousední obec, kde se otáčím a zpátky běžím jinou cestou. Teď už je to pohoda. Blížím se k lesu. Dnes nešumí a ptáci tu nezpívají. Vysoké a tenké kmeny smrků se kymácejí ve větru sem a tam a vysoko v korunách výhružně hučí severák. Běžet tu v noci, skoro bych se bála. Takhle se jen dívám nahoru na černou oblohu a říkám si, zmoknu, nezmoknu? Je mi to fuk. Klidně si může sprchnout, domů už to mám jen tři kilometry. A navíc, někdo tam na mě čeká, to není zas tak časté. Je fajn nevracet se do prázdného bytu.