Můj první půlmaraton I.

Začalo to vlastně už minulý rok na podzim, s prvním ročníkem ústeckého půlmaratonu, o kterém se hodně mluvilo a tak nějak mi utkvěl v hlavě. Pak, když někteří běžci na svých blozích začali psát o březnovém půlmaratonu, začal červíček vrtat. S příchodem jara se mi běhalo fakt dobře a já jsem si začala říkat, že do podzimu bych to mohla zvládnout, a tak v květnu posílám příhlášku. Souboj Ústí-Blansko nakonec vyhrává Blansko. 

Trénink na 10km závod mám na nástěnce připíchnutý už nějakou dobu, teď ještě pohledat další, ten na půlmaraton. Navýšit kilometry, pozměnit dosavadní způsob, jakým běhám, plánuji si na léto dokonce i dva místní závody (cca na 10km). Leč plány jsou plány a realita často bývá jiná. S těmi mými nejvíce zamává nemoc vprostřed prázdnin, díky které nakonec tři týdny vůbec nebudu běhat, v jejímž důsledku nepoběžím ani jeden naplánovaný závod a ve zbylých třech týdnech před závodem už téměř nic nenaběhám. Co teď? Má nejdelší vzdálenost uběhnutá po nemoci je 9km. Nejsem zcela fyzicky v pořádku - po nemoci mě stále zlobí pravé tříslo. Bolí i v klidu. Toho se asi nejvíc bojím - že nevydrží. Jít do toho, nejít? 

Nejsem ten typ, co se vzdává bez boje. A tak v týdnu před závodem řeším, co s sebou, řeším, jaké bude asi počasí, řeším jídlo a řeším, co s mou chronicky zlobivou achilovkou a kolenem, které mají na asfalt zcela určitě alergii :-)... Ve čtvrtek se lékarnice vyptávám na tejpovací pásku  a ona mě odkáže  o pár km dál, do vedlejšího města na rehabilitaci, kde prý to dělají - úžasné, jak na zavolanou, teď ještě aby mě vzali - volám tam a prý mě paní ještě v pátek dopoledne vezme. Posílám díky nahoru. V pátek rehabce vysvětluju, co mě čeká, jaké mám obtíže, kde to bolí, co kde táhne...nakonec odcházím , spokojená s výhradami, protože modrá páska došla, a tak mám na sobě modrý jen jeden pruh :-), zbytek v tělové barvě. Moje první zkušenost s touhle technikou, uvidíme, jestli to bylo dobré rozhodnutí.

Je sobota, poslední den před závodem. Myslím, že můj muž se už těší, až bude neděle večer, jen mi to raději neříká. Začínám být lehce nervozní, snažím se o "tom" pořád nemluvit, ale nějak se mi to nedaří. Večer ještě raději kontroluju, jestli mám opravdu všechno - při pohledu na hromadu věcí si vzpomenu na Stína a říkám si, co šílíš, holka, vždyť je to jenom půlmaraton,  a ne ultra :-), ale pak raději narvu do batohu všechno, protože kdoví jak zítra bude, co všechno se bude hodit a vůbec, vždyť je to můj první závod, raději pořádně vybavená, než aby mi něco chybělo.

Půlmaraton moravským krasem

Aktuálně ze včerejška:

Přežila, nevzdala a hlemýždím tempem se doplazila do cíle těsně před časovým limitem, což mě samotnou vzhledem k okolnostem překvapuje (že vůbec), takže příště už to může být (doufám) jenom lepší.

Krásné září a ať Vám to běhá! :-) .

FiveFingers - jaké?

Na konci naší 14ti denní rodinné dovolené, kterou se mi podařilo doma úspěšné promarodit, jsme vyrazili na Moravu - vlakem, což byl zážitek hlavně pro děti. Ne že by vlakem nikdy nejely, ale vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli v šest ráno a dorazili na místo (díky mezizastávce v Brně, která  potěšila zvláště mne a můj foťák :-), nikoli už rodinný rozpočet) až v pět odpoledne, užily si to až až.

Ještě než jsem přenechala děti svým drahým rodičům a vyrazila po pár dnech zpátky domů, nedalo mi to a musela jsem se jít proběhnout i tam. S úchvatným výhledem na Jeseníky je to zas o něčem jiném než tady u nás, na Vysočině. 

Cesta zpět vlakem a opět zastávka v Brně, tentokrát v prodejně Triexpert, kde poté, co zkouším FF Bikila LS, ztrácím hlavu a nechce se mi obouvat zpět do bot, ve kterých jsem přišla :-). Nakonec odcházím sice s peněženkou lehčí a taškou plnější, ale bez bot, protože v mé velikost mají na skladě jenom tento typ FF a ráda bych zkusila ještě jiné. Navíc by mě zajímaly zkušenosti vás, kdo sem případně zavítáte a v pětiprsťákách běháte hlavně v terénu. Jaký typ máte a jak vám vyhovují? A klidně napište i pokud běháte v jiné minimalistické obuvi. Každou zkušenost vítám. Zkusila jsem ještě minimalistické boty od New Balance, ale poté, co jsem předtím měla na noze právě Bikily, tak mi  vůbec nesedly.

Marod

Místo společné dovolené, místo dnů, kdy jsem si chtěla užívat běhání taky jinde než na Vysočině...tejden v posteli, téměř bez hlasu, s bolestí v krku, kdy rozmýšlíte dvakrát, jestli polknete nebo ne, s pocitem balvanu na hrudi a neutuchajícími záchvaty kašle...strašně moc, moc se těším, až zase budu moct normálně popadnout dech a vyrazit s větrem o závod...

Květen

  2.5. - 9km (z toho 3,5km kopce+intervaly)
  6.5. - 8km
  9.5. - 8km + rovinky v terénu cca 10x100
16.5. - 4km + rovinky v terénu cca 10x100
22.5. - 10km
24.5. - 3km
......................................................................
44km

Naboso

Sobota odpoledne. Konečně trochu teplo. A já cestou od babičky neodolám a v lomu za humny sundávám boty i ponožky, nořím bosé nohy do chladivé, svěží vody a pak jdu dál  bosa, (nedbaje ani na volání  "Pozor, zmije!" :-), až domů.

Hlasování :-)

1/2maraton

Blansko 2.9. nebo Ústí 16.9.?


Díky, díky.
A pohodový slunečný víkend vám všem:-).

Pražský maraton mýma očima

Pink rules!

Nečekaně jsem měla možnost přidat se k účastníkům víkendového běžeckého soustředění v želivském klášteře při nedělním dopoledním výběhu do okolí (Michale, jestli to tu budeš číst, děkuji). A samozřejmě i velkému šéfovi :-) M. Škorpilovi (za rady) a všem, se kterými jsem běžela, že to (snad) vzali v pohodě, když jsem se k nim pět minut po deváté přihrnula jako velká voda, se kterou nepočítáte. Prvně v životě (když nepočítám školní a podobné akce) jsem takhle běžela se skupinou lidí, a taky jsem měla možnost si s některými při běhu i popovídat. Bylo to fajn, zvlášť když se muž postaral o děti, jeli jsme totiž všichni a udělali si celodenní výlet. Skvělý dárek k 12. výročí svatby :-).

Ještě ty boty (tedy, Barborko, asi tě přestanu číst:-), já, která růžovou nikdy nemusela...) a budu naprosto spokojená .-)

Dnešní neděli byla v plánu patnáctka. Je pod mrakem a pevně doufám, že slunce za mraky i zůstane. Bylo mým přítelem v zimě, s příchodem teplým dnů se stává mým nepřítelem č.1. Zatím běhám bez vody, nalehko, jen s mobilem. Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro změnu původně změřené trasy, vedoucí převážně terénem pro trasu převážně silniční, tudíž trochu jiný okruh, kudy jsem ještě neběžela. Ráda běhám v terénu, silnice není nic pro mě. Ale potřebuji, aby si nohy zvykly. 

Vybíhám, poprchá, ale směrem, kudy běžím, se černá mračna mění v bílá oblaka. Šest km do sousední obce po silnici až na kraj vsi, kde mě modrá turistická značka navádí přes luka do lesa. Jako bych dostala křídla,  po trávě se běží tak lehce, nekoukám na zem a než se naději, topím se v mokřině. Ale co, voda z bot za chvíli vyteče a během se nohy zahřejí. V lese je nádherně. Pár metrů ode mně běží srny, za chvíli zase zajíc...vydržela bych tam  určitě déle. Ale ještě musím doběhnout domů a opět mě čeká silnice, takže se nechci vydat z veškeré energie. Zase běžím novou stezkou, teď už širší, kamenitou, která mě vede přes les na druhou stranu, přes louky a pole do další vsi. Teď už jen tři km po silnici, které mi ale dají zabrat nejvíc. Nohy už jsou unavené, bolí mě stehna i zadek, cítím břicho a navíc, navíc se přidal silný protivítr. Nerada se vzdávám, ale zelená tráva za příkopem  silnice přímo láká: "Lehni si!"  Když v tom...po levé straně vypuštěný rybník  a na břehu v rákosí...černý čáp. Někdo má černé labutě, já mám holt černé čápy :-). 

Když jsem si trasu zadala večer v počítači do mapy, byla jsem lehce zklamána, ale jen chviličku. Uběhla jsem nakonec jen 14 km, z toho deset po silnici a své šnečí tempo tu také vypisovat nebudu, ale ten pocit, ty chvíle, to je to, co mi dává radost. Ne, nejsem zklamaná. Vím už, že těch 15 km dám. A zase o trochu víc věřím sama sobě.