Zjišťuji, že nejlépe se mi na blog píše, jakmile doběhnu. Ve chvíli, kdy jsem ještě plná emocí, nabitá energií a vyplavené endorfiny mi drze tvrdí, že ten běh v čerstvě napadaném sněhu, kdy funím do kopce, propadám se v závějích a v jednom okamžiku závidím mně míjejícímu běžkaři ladnost pohybu na lyžích (ač na nich vůbec neumím, ale hodlám to změnit) byl prostě to nejúžasnější, co jsem ten den mohla zažít (tedy krom ještě úžasnější noci .-).
Docela mne mrzelo, že jsem se tentokrát k zapsání pocitů z nedělního běhu nedostala hned. Ale když tady teď sedím, o pár dnů později, nevnímám sice už tak intenzivně, není v tom ta euforie, ale stále si to pamatuji. Boj s vlastní pohodlností a nechutí k zimě. Odhodlání. Chuť dokázat víc. Ticho. Nekonečná bílá pláň, ozářená sluncem. Chvíle únavy, když se propadám a zmrzlý sypký sníh mi podkluzuje pod nohama. Radost, když se otočím a vidím, kudy...a že jsem to zvládla. Posouvání hranic. Vím, že loňskou zimu by mne sem nikdo nedostal. Vítězství nad sebou sama. Že jsem se odhodlala jít a bylo to (opět)úžasný. Jojo, endorfiny jsou věc ošemetná, a tak už jen pro ten pocit...příště půjdu zas!
