Jen tak rychle vyběhnout...

...ještě než povezu muže do práce. Děti nemáme doma a měli jsme dnes  takový lážo plážo den. No řekněte,  už se vám někdy podařilo vstát z postele až kolem poledne? Nám dneska jo :-). Však co, práce neuteče a svět se nezboří. Nakonec z předpokládaných třech kilometrů jsou čtyři a půl.

Nejtěžší je se odhodlat...

 ... a pak už to jde samo. Jen se rozhodnout, rozhoupat, udělat ten první krok, obléct se a pak už se nemohu dočkat. Přemlouvám se dnes celý den, ranní běh není můj šálek čaje,  i když jsem k němu často donucena okolnostmi. Přes den je  na můj vkus venku moc lidí. Nejbližší je mi běh večerní, když se den chýlí ke konci a  já se začínám probouzet :-). Mám ráda podzim ve všech jeho podobách, zvláště té dnešní, jako dělané pro mou melancholickou duši. Je zataženo, venku se šeří a na krajinu padá mlha. To počasí, na které mnoho lidí nadává, ale já ho miluju. Asi i proto mně tak kdysi dávno očarovaly tajemné uličky Londýna za mlhavých večerů. Vybíhám a po obličeji mne hladí drobné, droboulinké kapičky deště. Mží. Vybíhám na Jelení horu a vzpomínám, jak jsem začínala. Tudy vedly mé první rychlokroky, první běžecké krůčky. Tady mne sotva kdy někdo spatřil. Rádoby běh vzápětí střídala chůze a já funěla jako lokomotiva a píchání v boku mne vyřazovalo ze hry.  Co bylo před rokem a co je dnes? Běžím dál, přes právě sklizené kukuřičné pole, kolem lesa, kde plaším stádo pasoucích se srn. Na krajinu padá tma a já rozsvěcuji čelovku. Mha přede mnou, mha za mnou, světýlko se do ní zakusuje, pole končí a je tu cesta. Zpátky lesem a alejí., kolem školy a hřiště, kde při umělém osvětlení hrajou chlapi fotbal. A dál, až na konec obce, mířím zadem přes louku ke hřbitovu. Další z míst, kam ráda chodím. Mám ráda ten klid,  tu atmosféru...Vzduch voní podzimem, mlhou a deštěm - tak, jak to mám ráda. A mně se vůbec nechce domů.

7km + schody

Podvečerních...

7km. Sluníčko už je takové zubaté, sice svítí, ale moc nehřeje a ráno nás vítá jinovatkou, a to se mi do namrzlé, mokré trávy moc nechce. Děti jsou na prázdninách u babičky, a tak  mohu vyběhnout i v podvečer. Jen si musím zvyknout na to, že už se dny krátí a brzy se stmívá, dobíhala jsem za šera a bez čelovky, bez odrazky, tak příště už se musím vybavit. Večerní běhy maj něco do sebe a já se těším, až zase vyběhnu (skoro) potmě.

Thinking about...

"LEARNING ENGLISH THROUGH SILENT READING IS LIKE TRAINING FOR A MARATHON BY WATCHING ONE ON TV."

Hm, až příště vyběhnu, budu si přitom nahlas opakovat slovíčka :-). A zabiju dvě mouchy jednou ranou.

Vysočina hlásí zataženo :-)

6,5km

Regulérní podzim

Mám ráda podzim. Už není takové horko co v létě, které mne při běhu ničí, a kdy se snažím vyběhnout brzy ráno nebo  večer.  Ranní slunce hřeje tak akorát a pod nohama šustí barevné listí. Běžím dnes trasou, kterou jsem na podzim ještě neběžela a okouzleně pozoruji, jak se krajina od léta změnila. Ty tam jsou zářivě zelené louky a pole se zlatým obilím.  Dnes se po strništích prohání vítr a les je tichý. Probíhám lesem, část trasy vede po silnici do vedlejší vsi.  Tam se otáčím a beru to zpátky druhou stranou, po staré cestě, kolem pastvin, mezi poli a zase lesem. Černé krávy na pastvě na mne zírají jako na zjevení. Na můj pozdrav ani nezabučí :-). Přes les, kudy běžím, jsem zatím vždy běhala z druhé strany a člověk by nevěřil, jak to z protisměru vypadá jinak. Místy jsem si nebyla jistá, jestli ta lesní pěšina je opravdu ta správná (zvlášť, když se občas křížila s jinou). Ale k silnici jsem nakonec dorazila a už jen sbíhám z mírného kopce kaštanovou alejí domů. Na zemi jich je spousta a mně se chce zastavit a začít sbírat. Jak malá :-). Má silná vůle ale vítězí, běžím dál, ještě mne čeká závěrečný kopec kolem školy a pak výklus. Až na silný protivítr v první polovině se dnes běželo skvěle.

9km + schody

Na vlastní...kůži

Se zažívacími obtížemi se běhá špatně. Opravdu špatně!
:-) 6,5km.

Zátěžový běh

Bída, bída a ještě jednou bída. Noha (kotník) už se zdá v běžném provozu být dobrá, obinadlo a mazání tomu napomohlo, tak ji jdu vyzkoušet do terénu. Při běhu ale cítím určitou nejistotu, slabost v noze, přeci jen už na tom kotníku jednou úraz byl a následky si nesu dodnes, a tak jak se to hne, chce to klid. Celkově jsem ale dnes měla krizi jako vyšitou, s dechem i pícháním v boku, připadala jsem si  chvíli jak stará bába, až jsem myslela, že to u odbočky do lesa otočím. Protože však jsem tak trochu palice a nerada věci vzdávám, (ale taky si myslím, že je dobrý vědět, kolik toho člověk zvládne), vzala jsem to dál lesem a pak zpátky po silnici a ač jsem se dnes trápila, endorfiny se nakonec dostavily, sice až doma, ale dostavily. Takže, jsem ráda, že jsem šla. Na to špatný se rychle zapomíná a já už se těším na další výběh.

4,5km + schody

Poprvé a naposled

Zlobí mne záda(tedy víc a déle než obvykle:-), a tak místo dalšího běhu v týdnu jsem byla na rehabilitaci. No, ještě se tam párkrát podívám, celkem tam mám jít desetkrát, tak mám do konce září vystaráno. Takže jsem vyběhla až dnes dopoledne, tentokrát novou trasou, ať mám nějakou změnu. Raději jsem to nepřeháněla a dala si svých tradičních 7km. V půlce trasy se mi podařilo šlápnout do díry (no, zrovna jsem v tu chvíli nekoukala na cestu, ale kolem sebe ) a zvrtla jsem si kotník, naštěstí bolest postupně odezněla, když jsem běžela dál. 

Odpoledne jsme s dětmi ještě na chvilku vyrazili do lomu (letos jsem se tam vůbec nedostala) trochu se smočit, letos už nejspíš naposledy. Už dnes byla voda celkem studená. Alespoň pro mého muže, který byl v lomu s dětmi i minulou neděli (já marodila se zády) a to byla prý teplejší. Tak jsem si zaplavala víceméně jenom já a muž byl v mělčí vodě s dětmi. Osvěžení to bylo příjemné, jsem ráda, že jsme šli.

První zářijový...

Od 1. září mám ve školce obě děti, a tak budu mít možnost jít ráno běhat i přes týden, ne jen o víkendu...Pokud tělo nebude moc zlobit, ráda bych zkusila konečně uběhnout 10km. Dnes pohodových 7km.

A co ještě musím zmínit, dnes měla Barunka premiéru s tátou na kole. Zatím spolu jezdili tak do vedlejší vsi a zpátky a muž jí slíbil, že až bude jezdit dobře, že spolu pojedou po Pelhřimova, (cca 15km) což pro ni byla velká motivace, celé prádniny o tom mluvila :-). A že dnes bylo krásně a léto pomalu končí, tak odpoledne vyrazili. Tatínek byl pyšný, že to v pohodě zvládla a rád, že se taky trochu projel, zpátky jel už totiž sám, na Barunku čekali na nádraží Kubík s dědou a babičkou, kteří jim přijeli naproti vlakem.
Mám z ní radost. Je fajn, že ji to baví. Když si vzpomenu na její začátky a čím vším jsme s ní při učení prošli...ale stálo to za to. Když ji teď vidím...jsem hrdá máma.